Maluji, maluješ... MY tvoříme !

Výtvarná výchova v Montessori - pedagog Petra

Já naprosto miluji malování. Tvoření. Prostě výtvarnou výchovu a jakékoli ruční práce celkově. A s našimi dětmi je to velká sranda. 
Jakoukoli kreativní činnost děláme společně. Což je super. A dle mého názoru je lepší dělat tyto činnosti dohromady. Všechny děti motivujete stejně a vedete je stejným směrem. Výtvarka je taková krásně uvolňující a rekreační činnost a proto ji máme až třetí hodinu. To proto, aby měly děti více času na své tvoření. 
V Montessori směru se dbá na to, aby děti skrz výtvarné tvoření zapojily všechny smysly. A hlavně hmat. A aby se dítě seznámilo s barvičkami jednotlivě. 
Jsou školy, které Montessori výtvarku vyučují podle barviček. Dítě se napřed seznámí se základními barvami: červenou, žlutou a modrou a pak následně se učí tvořit jejich odstíny a další barvy. V praxi to probíhá tak, že se určí barva. Například červená a děti tvoří předměty, které jsou červené. Maluje se všechno červené ovoce (jablko, jahoda, třešně...), červená zelenina (rajče, červená řepa), červené oblečení (triko, šaty, kalhoty...), červená zvířata (papoušek, různí broučci...). A pokud se tvoří, lepí, skládá, tak jen z červeného papíru nebo z červené plastelíny. A až se vše červené vyčerpá pokračuje se k další barvičce a to třeba ke žluté. A zase se malují a tvoří všechna zvířata, zelenina a vše ostatní, co je žluté.
Upřímně. Tento styl se mi ale VŮBEC nelíbí. Jsem pro klasickou výtvarku, která probíhá ve frontální výuce. Stanoví se téma, metoda zpracování a malujeme. Volnost fantazie, volnost použití barev. V Montessori se dbá na volnost na samostatnost a individuální rozvoj dítěte. Tato metoda "o jedné barvičce" mi příjde hodně svazující nejen pro děti, ale i pro učitele. Je pravda, že si jako pedagog zvolíte pár vybraných metod a ty pak necháte a budou stálé. Jedinou změnou jsou zde barvičky. Myslím, že to moc nerozvíjí fantazii a děti to nikam neposouvá.
Naše děti jsou hodně kreativní, Malují i během přestávky. To si tak po přestávce příjdete do třídy a na vašem stole leží obrázky se srdíčky podepsané od dětí. Děti rády přes malování vyjadřují své pocity a sny a to je kouzelné. A hlavně je to krásná zpětná vazba od nich pro nás. Mám doma jednu celou složku dětských obrázků. Všechny si schovávám a uchovávám, a když je mi těžko na dušičce tak je vytáhnu a jeden po druhém prohlížím. Děti mi skrz papír daly kus sebe. A to je pro mě jedna z nejkrásnějších odměn, kdy si říkám, že svou práci, kterou nade všechno miluju, dělám správně.

Výtvarná výchova - matka Jana

Souhlasím s Peťou metoda jedné barvy je dobrá. Naučí děti uvědomit si, že dané barvy jsou ve všem kolem nás. Používat by se ale neměla dlouhou dobu, aby děti neustrnuly. 
V běžné výuce se někdy bohužel stane, že děti jsou napomenuty za to, že nenaplnily představu paní učitelky. Jenže čí představy se mají formovat na papíře. Rozvíjí se zde paní učitelka nebo děti?
Právě proto, že skrze výtvarku děti vyjadřují své emoce, měla by být každá paní učitelka, především u malých dětí, opatrná s kritikou a spíše chválit a chválit. Ne každé dítě "umí" kreslit podle norem. Přeci dítě, které v šesti letech nenamaluje postavu s pěti prsty na všech končetinách hned nemusí být zaostalé a naopak dítě, které má rádo modrou a maluje často vodu nemusí být hned zneužívané.
Ve své podstatě, každý z nás jako dítě uměl své pocity vyjádřit skrze abstrakci, ale tím, jak jsme byli masově tvarováni ve školách a rodinách k obrazu společnosti, jsme většina z nás o tuto schopnost zdánlivě přišli.
Stává se mi, že když dám dospělému člověku (mám vypozorované, že u dětí se to láme desátým rokem) mokrý papír. Mokrý proto, aby zamezil jakémukoli pokusu o vyjádření emocí skrze reálné tvary a vodovku se slovy vyjádři co cítíš (většinou k tomu pouštím hudbu). Ať je to dítě nebo dospělý v tom okamžiku ztuhne a neví, co má dělat. Naučili jsme se, že všechno kolem nás má hranice a vše, co je za těmi hranicemi je pro nás ztráta jistoty. 
My matky stojíme vedle svých dětí od narození a jsme jejich první učitelky. Děti bezesporu potřebují pocit bezpečí a hranice, ale zkusme jim ve světě barev povolit uzdu. To, že je učíme, že tráva je zelená a nebe modré a oni přesto nakreslí trávu fialovou a nebe žluté. Je to špatně? Já myslím, že ne.. Oni přece vědí, že tráva je zelená a nebe modré, ale v této chvíli se cítili příjemně, lehce polapeni svou fantazií,  a proto namalovali něco zcela nepřípustného, ale my jim to pochválíme a tím jim dodáme odvahy rozvíjet svou fantazii. Naučíme je věřit sami sobě.

Samotné učitelky ve školce o mém tehdy tříletém synu říkaly, že používá na jeho věk krásně jasné barvy a nedal si je vzít. Měl svou fantazii. Jenže pak přišla vážná nemoc. Rok byl v izolaci a nekomunikoval s nikým kromě nejbližších. V nemocnici stále jen maloval. Dala sem mu volnost a tak maloval co cítil. Ale krásné jasné barvy na papíře vždy překryla černá, a poté už zůstal především jen u černé. Nenutila jsem ho používat jiné barvy, bylo dobře, že své emoce dával ven. Dnes tři roky po léčbě znovu maluje jasnými barvami.
Jakýkoli závěr dnes nechám na vás... 
Člověk by neměl zapomínat na své srdce a srdce miluje abstrakci...

Mějte krásný den :)